„Scéna pro performanci“?

Architekt Roman Brychta se veřejně dopustil mimořádně mimózního výroku. Poslyšte, co pravil o funkci stavby, jíž je křesťanský chrám, tento odborník v oboru architektury, tj. umění budovat stavby:

Kostel byl vždycky scéna pro nějakou performanci. Naše dějiny mají vliv na to, že máme víc těch scén prázdných, ale někde se ta performance ještě odehrává. Někdy je to silný zážitek, jindy rutařina.

Takže pan Brychta si plete bohoslužbu s performancí. Proč je to úplně špatně?

Za prvé, performance je zaměřena na člověka: ti, co ji provozují, to dělají kvůli těm,  co se na to dívají. Kdežto bohoslužba, kupodivu, není zaměřena na člověka, nýbrž na Boha. Ti, co ji provozují, to nedělají kvůli těm, co se na to případně dívají, nýbrž kvůli Bohu. A ti, co vypadají, že se na to dívají, tam v ideálním případě nejsou proto, aby viděli nějakou performanci, nýbrž aby se zúčastnili bohoslužby: aby oslavili Boha.

Za druhé, bohoslužba je symbolické jednání, kdežto performance je předvádění (se). Jak symbolickému jednání, tak performanci ovšem náleží jistá znakovost: jak symbolické jednání, tak performance, něco znamenají. Ovšem způsob, jak svůj význam vyjadřují, je pokaždé úplně jiný.

Předvádění něco znamená tím, že to hraje, tedy zobrazuje. Význam performance tkví v tom, jak performance vypadá. Je-li ve scénáři předepsáno, že v příslušné scéně se bijí Mercutio s Tybaltem a nakonec Tybalt umírá, pak to, co se tím míní, je, že to má takto vypadat, ne že má dojít ke skutečnému souboji a smrti. A pokud to tak vypadá, je všechno v pořádku, performance plní svůj účel. Co se skutečně děje, není vůbec důležité, jen když to vypadá jako souboj a smrt. Jakými prostředky se dosáhne toho „vypadání“, na tom také vůbec nesejde. Nemusí vůbec jít o zobrazení doslovné, ale vždycky je to hra na „jako kdyby“: jeden herec dělá, jako by byl Mercutio, druhý herec dělá jako by byl Tybalt, a spolu se jako bijí.

Symbolické jednání něco znamená ne tím, jak vypadá, nýbrž tím, čím je. Lití vody na hlavu křtěnce symbolizuje očištění z prvotního hříchu ne proto, že to nějak vypadá, nýbrž prostě proto, že je to lití vody na něčí hlavu. Kdyby něco pouze vypadalo jako lití vody, ale nebylo, nešlo by jistě o křest. Zlatý mešní kalich vyjadřuje nesmírnou cenu tekutiny, kterou obsahuje, ne tím, že se hezky leskne a možná jsou na něm i pěkná barevná sklíčka, nýbrž tím, že je skutečně zlatý a posázaný skutečnými drahokamy, a tudíž skutečně drahocenný. Kdyby kalich pouze vypadal drahocenně, ve skutečnosti by však šlo o divadelní cetku z plastu, naprosto by se nehodil k symbolickému jednání, jímž je mešní oběť (ačkoliv by bezpochyby byl vhodnou rekvizitou pro divadelní představení mešní oběti).

Na tom, jak symbolické jednání vypadá, ovšem také záleží. Symbolické jednání totiž má vypadat na to, čím skutečně je. Proč? Za prvé proto, že vypadat jako něco jiného, než čím skutečně je, je vlastností performance, představení, hry na jako kdyby – a symbolické jednání nemá být performancí, nemá být jen jako, a nemá se tak ani tvářit. Za druhé proto, že smysl symbolického jednání je srozumitelný pouze natolik, nakolik je patrné, o jaké jednání jde. Symbolické jednání je ve své symbolické, význam sdělující funkci úspěšné pouze tehdy, manifestuje-li sebe sama.

(Pokud má symbolické jednání ještě jinou funkci – např. svátosti, kromě toho, že nějaký účinek naznačují, jej také reálně působí – pak samozřejmě tato jiná funkce může být zachována, i když symbolická funkce selhává: i při mši svaté celebrované, horribile dictu, s plastovým divadelním kalichem by došlo k přepodstatnění vína v Kristovu krev. I kdyby ale takové jednání vypadalo jako náležité slavení mše svaté, ve skutečnosti by jím nebylo, nýbrž jednalo by se ve většině případů o blasfémii.)

Za třetí, cílem performance je vyvolat v divákovi zážitek. Čím lépe se to podaří, tím lepší je performance. Cílem bohoslužby není vyvolat v účastníkovi zážitek (o případné diváky pak nejde už vůbec). Cílem bohoslužby je oslava Boha a posvěcení věřících. Chodíte-li si do kostela pro „duchovní zážitky“, nechoďte tam. Choďte do divadla, na koncerty, na výstavy...

Nepleťme si ovšem zážitek s prožitkem (ano, toto rozlišení významů je z jazykového hlediska poněkud umělé, ale ten pojmový rozdíl je důležitý). Zážitkem nazývám (například) to, co nám nasevíruje performer svým uměleckým výkonem (ale třeba i to, co si naservírujeme sami tím, že se uvedeme např. do nějaké nezvyklé situace – viz „zážitky z dovolené“, apod.). Vůči zážitku jsme v roli konzumentů, a tato role je svou podstatou pasivní – a to bez ohledu na to, že nás třeba performer (např. varietní kouzelník) povolá na jeviště a svěří nám nějakou „aktivní roli“.

Prožitkem naproti tomu nazývám nějaký záměrný vnitřní (duševní či duchovní) úkon: např. záměrnou a vědomou účast na mši svaté, a to i bez jakékoliv vnějškově „aktivní role“. Zážitky přicházejí zvenku, prožitky uskutečňujeme sami tím, jak vnitřně žijeme, jaké úkony vnitřně konáme (na co se soustředíme, pro co se rozhodujeme atd.). Prožitek, ve smyslu v jakém to slovo zde užívám, tedy není emoce, passio, něco, čemu jsme vydáni napospas, nýbrž něco záměrného, aktivního a svobodného.

Na mši svatou si tedy nepřicházíme pro zážitek, který nám má být naservírován oním performerem u oltáře. Přicházíme uskutečnit prožitek, přicházíme my sami něco vykonat, přicházíme se připojit k celé Církvi, která oslavuje Boha skrze oběť jeho vlastního Syna. („Za ně ti přinášíme a oni ti přinášejí tuto oběť chvály...“)

Nemám ovšem panu Brychtovi za zlé, že si spletl bohoslužbu s performancí. K jakému jinému závěru měl dojít, pokud se setkal s typickou dnešní liturgií celebrovanou nikoliv ad Deum, nýbrž versus populum? K jakému jinému závěru měl dojít, pokud největší snahou farářů dnes je, aby věřící náhodou neměl z bohoslužby nějaký špatný zážitek, aby se tam dobře cítil, aby se mu tam líbilo (a neutekl k nějakému lepšímu performerovi)? Když se kněží bojí použít při liturgii vhodnou hudbu – např gregoriánský chorál (SC 116) –, protože se to „lidem nelíbí“ a „chtějí si zazpívat“?

Jestliže Církev sama začíná zpřítomnění strašlivé oběti Slova, které se stalo Tělem, chápat jako performanci, nesmíme se divit, že to tak berou i architekti a staví pro Církev chrámy, které ze všecho nejvíce vypadají jako moderní arény, rozdělené na scénu a hlediště:

(Text byl mírně upraven a doplněn.)