Liturgicky schizofrenní „sbírka na kostel“

Znáte to. Nedělní mše, právě skončily přímluvy a zní nějaká náhražka offertoria (obvykle sloka mešní písně), přinášejí se obětní dary. Vy se obvykle snažíte zpívat, ale zároveň je třeba být ve střehu, až se odkudsi z prvních lavic vynoří (obvykle) dvě starší dámy s košíčky, vybírající „na kostel“, abyste nepropásli příležitost vhodit do košíčku příslušný obolos. Dámy totiž obvykle na nic nečekají – jednak je jim asi pochopitelně poněkud žinantní okounět s košíčkem delší dobu u těch, kteří nejeví okamžité známky své vůle přispět, a jednak, není čas. Než totiž stihnou obejít celý kostel, obvykle už dávno zní mešní kánon, lidé klečí a Spasitel přichází na oltář. Bdělý ministrant ovšem přiskočí, košíčky převezme – no, a pak se zase můžeme začít soustředit na mši svatou.

Není to hloupé? Není to špatně?

Ztraceno v překladu – 1. Úvod

V sérii takto nazvaných příspěvků bych rád postupně probíral nedostatky českého překladu Římského misálu.

Vůbec si nemyslím, že tento překlad je špatný. Naopak, domnívám se, že na rozdíl od jiných mně známých překladů (např. slovenského, nemluvě o nedávno nahrazeném překladu anglickém) jde o dílo značných literárních kvalit. Překladatelům se zdařilo vytvořit moderní „posvátný“ registr českého jazyka, který nezní strojeně, ale ani banálně. Dbali na rétorickou krásu a rytmus liturgické promluvy, a to někdy i za cenu sotva postřehnutelné odchylky od spisovné normy (všimli jste si někdy jakoby ledabyle hovorového tvaru „můžem“ ve frázi „smíme stát před tebou a můžem ti sloužit“ na jednom z nejexponovanějších míst mešní liturgie? Překladatelé zde zjevně záměrně a uvážlivě – ač netvrdím, že v posledku obhajitelně (k tomu snad někdy příště) – obětovali spisovnost rytmickému hledisku). Zkrátka, český překlad misálu rozhodně nevznikl na koleně, jedná se o promyšlené a stylově jednotné dílo, které zaslouží respekt.