Jde mi zde o první způsob úkonu kajícnosti – o tradiční confiteor (byť v pokoncilním mešním řádu upravené):
Latinsky | Liturgický překlad | Doslovný překlad |
---|---|---|
Confiteor Deo omnipotenti, et vobis fratres, quia peccavi nimis cogitatione, verbo, opere et omissione: mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa. Ideo precor beatam Mariam semper Virginem, omnes Angelos et Sanctos, et vos, fratres, orare pro me ad Dominum Deum nostrum. |
Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat. Je to má vina, má veliká vina. Proto prosím matku Boží Pannu Marii, všechny anděly a svaté, i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali. |
Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám, bratři že jsem velmi zhřešil myšlením, slovem, skutkem i opomenutím. Je to má vina, má vina má veliká vina. Proto prosím blahoslavenou Marii vždy Pannu, všechny anděly a svaté, i vás, bratři, (po)modlete se za mě k Pánu našemu Bohu. |
Jak patrno, autoři liturgického překladu opět neodolali potřebě latinský text „opravovat“ a „vylepšovat“. Jaké typy „vylepšení“ zde nalezneme?
Za prvé, některé změny jsou motivovány patrně jen snahou o (domnělou?) rétorickou krásu českého textu: jinak si např. neumím vysvětlit jinak neopodstatněný překlad latinského „omissione“ celou samostatou větou: „a nekonám, co mám konat“.
Stejný motiv stojí patrně za obměnou titulatury Panny Marie: namísto „blahoslavené Marii vždy Panny“ se hovoří o „Matce Boží panně Marii“ – ačkoliv zde se už vkládá podezření na jistou záměrnou agendu: nelze si totiž nevšimnout, že z českého liturgického jazyka zcela zmizel Mariin titul „vždy Panna“ – zkrátka se v češtině vůbec oficiálně nepoužívá (navzdory tomu, že v latině je titul „semper Virgo“ zcela běžný). Měl snad někdo problém s dogmatem o Mariině trvalém panenství?
Tím se dostáváme ke zjevnému (a očekávanému) ideologickému zásahu, jímž je obligátní „zinkluzivnění“ jazyka. Ano: v českém překladu se konečně někdo odhodlal napravit dvoutisíciletou křivdu a odstranil neúnosně maskulinní a diskriminační jazyk, který se arogantně obracel pouze k „bratrům“. Kdyby to neudělali čeští překladatelé, určitě by to musela nařídit Evropská Unie!
Bylo by to celé spíš jenom směšné (podobně jako se vkládají do úst „sestry“ dokonce sv. Pavlovi v Písmu svatém), kdyby v tomto případě nedošlo ještě k něčemu mnohem horšímu. Ve snaze vyhnout se dilematu mezi použitím mužské koncovky příčestí („zhřešil“) a tím, nechat půlku kostela recitovat „zhřešil“ a půlku „zhřešila“ (já vím, mluvit o „půlce“ vzhledem k pokoncilní feminizaci lidu Božího navštěvujícího bohoslužby je poněkud nadnesené) překladatelé sáhli k tragickému řešení: převedli výpověď z minulého času do přítomného. Proč je to takový problém?
Porovnejte dobře vyznění obou verzí. Zatímco v originále se vyznáváme z minulých hříchů, z toho co bylo, ale od čeho se tady a teď odvracíme, chceme se od toho osvobodit a už s tím nemít nic společného, v ideologicky „vylepšené“ české verzi hovoříme rezignovaně v jakémsi bezčasém, fatálním prézentu, o něčem, co se děje typicky, a tedy se dít bude i nadále – jako bychom říkali: „tak to prostě chodí, tak se s tím, Pane Bože, smiř“. Zcela chybí vztah k přítomnému okamžiku a vyjádření nějakého jedinečného, přítomného úkonu vůle. Zatímco opakování recitace originální verze na začátku každé mše svaté invokuje opakované povstávání z marasmu hříchu, upevňující návyk vždy znovu a znovu se k hříchu obrátit zády, opakovaná recitace prézentní verze nám vtlouká do hlavy zobecnění: často hřešíme a tak to je a bude.
Toto laxní, rezignované vyznění české verze ještě umocňuje způsob překladu závěrečné prosby. Porovnejte obrat „...abyste se za mě u Boha přimlouvali“ a „(po)modlete se za mě...“. Ani jedna verze nijak neznásilňuje latinský originál; v kontextu předcházejícího gnómického prézentu však ono vyhraněně nedokonavé, iterativní „abyste se přimlouvali“ působí rovněž „gnómicky“: tj. odtažitě od přítomného okamžiku, jako jakási všeobecná prosba (když všeobecně pořád hřešíme, tak také prosíme o všeobecné přimlouvání – a bude to v cajku). A přitom to, co je původně míněno, je prosba o okamžitou modlitbu! „Bratři, zhřešil jsem, lituji toho, pomodlete se teď za mě, aby mi Bůh teď odpustil a uschopnil mě tak ke účasti na liturgii!“ Původně (v „Tridentské“ mši) bylo confiteor dvojí: nejprve se vyznával celebrant přisluhujícím (a jejich jménem lidu), následně přisluhující (i jménem lidu) celebrantovi – přičemž ovšem vždy ihned následovala modlitba adresáta, o niž byl právě požádán, za toho, kdo se mu vyznal. V současné úpravě pronáší tuto modlitbu pouze celebrant jménem všech („Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože...“), ale v českém překladu již vůbec není patrné, že jde právě o to „přimlouvání“, o které jsme se právě všichni navzájem poprosili.
Zkrátka, v českém překladu se bohužel z modlitby, která má být konkrétním a osobním úkonem odmítnutí hříchu tady a teď (ano: jde o úkon kajícnosti, tj. rozchodu s hříchem!), stal téměř pravý opak: jakási povšechná, a tedy i odosobněná proklamace trvalého spojení s hříchem. Všechny ostatní problémy (včetně těch nezmíněných, jako je např. svévolné škrtnutí jednoho ze tří bití v prsa) jsou proti tomuto průšvihu prkotiny.
Žádné komentáře
Vložit komentář