čtvrtek 14. září 2017

Diskuse o „sbírce na kostel“

Obdržel jsem následující reakci na můj nedávný příspěvek Liturgicky schizofrenní „sbírka na kostel“:

To je starý známý problém. Bez toho to nejde, ale ruší to, takže se to plichtí, jak se dá. Dát tomu zvláštní liturgický prostor by nebylo dobré, protože by to pak vypadalo ještě víc, že nám jde hlavně o ty prachy, a protože by to ve větším počtu lidí bylo zvláště po dlouhém kázání další nepříjemné zdržování, s dalším následným poklesem věřících v kostele. Kasička v kostele, která se přinese v obětním průvodu, je ok a u nás to tak máme ve všední den, ale v neděli se vybírá z prostého důvodu – že se prostě vybere mnohem víc, než když je to ponecháno na dobrovolné cestě ke kasičce. Není to zkrátka o hledání dobrého řešení, ale toho nejméně špatného. Leckdy by pomohlo třeba zvýšit počet výběrčích – což ovšem zase zvyšuje pravděpodobnost, že se pošle vybírat peníze zloděj, že. Ministrantů leckde není dost.

Myslím, že jde o rekaci, která velmi dobře ilustruje převládající stav mysli v (nejen?) české katolické církvi: stav, který bych popsal jako hlubokou demoralizaci hraničící se zamindrákovaností, a který, jak se domnívám, je do značný míry zodpovědný za to, že nejobvyklejší postoj k Církvi u jejích nepřátel je hluboké pohrdání: připadáme jim jako zkrátka jako pokrytečtí ubožáci, kteří už ani pořádně nevěří tomu, co dělají a co hlásají.

Zatímco v katechismu se stále ještě vyzdvihuje jistota víry, dnešní katolík jistotou pohrdá (aby si nemusel přiznat, jak moc mu chybí) a staví na piedestal ctnosti svou vlastní pochybnost. Podle katechismu stále ještě teoreticky věříme na ďábla, peklo či na odpustky, ale vlastně se za to stydíme a neradi o tom mluvíme. Víme, že stále ještě existují oficální exorcisté, ale fakticky něco takováho pokládáme za relikt „středověku“. Za křižáckých válek zachránili křesťané Evropu před islamizací (ano: bez křižáckých válek by nebyl ani Michelangelo, ani Bach, ani Newton!), ale dnešní katolík se za ně stydí a donekonečna omlouvá. Stydí se za středověké tmářství, ačkoliv to byla Církev, kdo v temných staletích stěhování národů uchoval antické dědictví a předal je nové Evropě. Stydí se i za „přepjatou a křečovitou“ barokní zbožnost, za papežskou tiáru, za index zakázaných knih, za vítězství na Bílé hoře... Morální nauku Církve pokládá dílem za bigotní přežitek, dílem za utopický ideál dobrý snad pro světce, ale rozhodně ne pro běžného člověka. Jasné slovo o nerozlučitelnosti manželství, o těžké hříšnosti antikoncepce či sexuálního života před sňatkem se z kazatelny odváží říct málokterý kněz. Zatímco první křesťané přitahovali konvertity svojí „jinakostí“, první starostí dnešího katolíka je přesvědčit své nevěřící přátele, že „on je přece úplně normální“. Kostely stavíme dnes tak, aby pokud možno jako kostely nevypadaly a pokud možno mohly sloužit i jiným účelům. Ani už je tak nenazýváme: jsou to „komunitní centra“. A ano: dnešní kněz se stydí, že vybírá při mši svaté peníze, nikdy se ovšem neodhodlá sbírku zrušit. Dnešní typický katolík je zkrátka zvyklý zaujímat pozici, kterou podvědomě vnímá jako racionálně (a mravně) neobhajitelnou, ale utěšuje se (poučen Kierkegaardem či Halíkem) , že snad právě v této vnitřní zamindrákovanosti spočívá velikost jeho víry. Nietzschem před sto lety vykreslená karikatura křesťanství jako náboženství slabochů se tak pomalu stává skutečností. (Zde mluvím obecně o mentalitě dnešní katolické církve, nikoliv o autorovi reakce.)

Co říci k uvedené reakci konkrétně?

Předně: proč to „bez toho nejde“? Protože potřebujeme ty prachy, anebo proto, že sbírka je důležitou symbolickou součástí mešní liturgie? Pokud to první, pak je pokrytecké (a veskrze marné) snažit se, aby to tak nevypadalo. Pokud to druhé, pak se to pokoutně provedenou sbírkou rušící prefaci a často i eucharistickou modlitbu nejen že nezachrání, ale právě naopak: zabije. Proto opakuji: pokud jsou naším motivem opravdu ty prachy, vypráskejme sbírku z mešní liturgie, v níž se zpřítomňuje Kristova oběť na kříži, ať to stojí, co to stojí! Vzorem nechť nám je samotný Kristus, který totéž učinil s penězoměnci v chrámě. Kdežto je-li naším motivem symbolický význam sbírky, odložme své mindráky a věčné strachy, aby snad pro pána krále neklesla návštěvnost, a konejme tento liturgický úkon se vší zjevností a opravdovostí, v čase vyhrazeném pouze jemu – a ne jako když se za něj stydíme (to bychom se ovšem nejprve museli opravdu přestat stydět, že), tak aby rušil! Jestli něco vyhání lidi z kostelů, tak je to právě tento nedostatek opravdovosti, toto špatně maskované pokrytectví, které vede vždy k tomu nejhoršímu řešení – k ušmudlané, vystrašené a nedůsledné polovičatosti.

A kdyby bylo nejhůř – o ty tři minutky se přece vždycky může zkrátit kázání (90 % kázání je příliš dlouhých)! Ale jsem přesvědčen, že v tom žádný problém není: sbírka pojatá jako důstojná liturgická akce, doprovozená vhodným procesionálním zpěvem (a ne pouze rozbředlou varhanní improvizací odnikud nikam) vůbec nemusí být vnímána jako „zdržení“, ale může vytvořit přirozený prostor oddechu po předchozí kanonádě slov, jíž byl věřící vystaven (3 čtení + homilie), prostor neuspěchaného přechodu k boholsužbě oběti. Zdlouhavost prakticky vůbec nezávisí na délce!

Katolickým kněžím bych tedy (drze) poradil: hledejte nejprve Boží království, a to ostatní, včetně počtu věřících v kostele, vám bude přidáno. Kdo se bude snažit především křečovitě udržet počet svých oveček, ztratí je. Kdo se však na počty farníků nebude ohlížet a bude na prvním místě pečovat o to, aby liturgií co nejlépe oslavoval Boha, ten je „nalezne“.

2 komentáře
  1. "Kostely stavíme dnes tak, aby pokud možno jako kostely nevypadaly..." Lukáši, kde je v Bibli napsáno, jak má vypadat ten správný kostel?
    "První starostí dnešního katolíka je přesvědčit své nevěřící přátele, že „on je přece úplně normální"" Lukáši, já si jako dítě - v celé třídě jediné dítě, které chodilo do kostela a na náboženství - užil tolik šikany a ústrků, posměchu a otevřené dětské nenávisti (a že děti umí nenávidět!), že jsem si nepřál nic jiného než to, aby oni pochopili, že "jsem přece úplně normální".
    Lukáši, Vy jste dospělý, máte své postavení a svou jistotu v tom, kdo jste a kam jdete. Buďte vděčný za dary, kterých se Vám dostalo. A buďte tolerantní k těm, kteří nemají zametenou cestu tak, jako Vy.

    OdpovědětVymazat
  2. Alexandře, myslím, že v Bibli nikde není napsáno, jak má vypadat správný kostel. Co z toho vyvozujete?

    Pokud jde o druhé téma, zdá se, že se shodujeme v tom, že postoj "přesvědčit nevěřící přátele, že ač věřící, jsem úplně normální", bude patrně v Církvi většinový - podle Vás ho patrně nemají pouze ti, kdo mají nějak speciálně "zametenou cestu". Přejděme tedy od otázky faktuální k otázce normativní: myslíte, že je to tak správně? O tom totiž píšu.

    Já si myslím, že to není správně. Nejde o to, že bych se chtěl dívat shora na jednotlivce v obtížných situacích (a mimochodem, odkud víte, jak jsem měl cestu "zametenou" já?). Vůbec to není o jednotlivcích. Řeším otázku, zda je správné dávat si heslo "jsme úplně normální" do štítu, stanovit "normálnost", tj. přijatelnost pro dnešní svět, jako ctnost a jako program, a naopak se dívat skrz prsty na ty, kteří z hlediska dneška "normální" nejsou.

    Podle mě může být možná diskuse o tom, jestli je to _správné_. Že to však rozhodně není _efektivní_ strategie evangelizace, o tom po několika desetiletích aplikace tohoto programu se známými výsledky nemůže být pochyb.

    OdpovědětVymazat