Hned když jsem poprvé spatřil náhorbek papeže Františka, tak jsem si toho všiml. Říkal jsem si: jak dlouho to asi potrvá, než se strhne pokřik. Trvalo to jeden den: ještě včera strýček Google na dotaz „Pope Francis tomb kerning“ nenašel nic, dnes je toho plný internet.
Ano: jednoslovný nápis na náhrobku papeže Františka je vyveden fontem Times New Roman naprosto diletantským způsobem tak, že do očí bije nevyrovnanost rozestupů mezi jednotlivými písmeny:
To, k čemu došlo, je typografický ekvivalent židle, která má každou nohu jinak dlouhou, košile s křivě našitou kapsou, či svatební fotografie, která je přeexponovaná a matka nevěsty má uříznutý kus hlavy. Zkrátka fušeřina, něco, co by neprošlo ani na slevovém letáku do Billy. A zde je to vytesáno do mramoru. Na obrázku níže můžete vidět porovnání, jak by nápis vypadal, kdyby byl vyrovnaný (zhruba: typografové by si s tím jistě vyhráli ještě mnohem lépe), jak vypadá ve skutečnosti po úpravě perspektivy, a uprostřed iuxtapozice obojího:
(Kromě nevyrovnanosti sazby se navíc zdá, že první tři písmena mají o něco silnější tahy – to ovšem může být artefakt vytvořený hrou světla a stínu a nízkou kvalitou fotografie.)
Kdyby místní kameník takto vytesal náhrobek na vesnickém hřbitůvku pro moji tetičku, tak mu nezaplatím. Ale tohle není moje tetička a není to vesnický hřbitůvek. Je to náhrobek nástupce svatého Petra a Kristova náměstka, a nachází se v nejstarší mariánské svatyni na světě, v jedné ze čtyř papežských „větších“ bazilik, v jednom z nejvýznamnějších světových kostelů. Který se nalézá v Římě, ve městě, kolébce epigrafiky a písmorytectví. To, co uměli před dvěma tisíci let jen s kladivem a dlátem, to nezvládneme dnes, s technikou 21. století.
Je naprosto nepochopitelné, jak je vůbec možné, že k něčemu takovému došlo. Jak to, že práce na papežském náhrobku byla vůbec zadána někomu, kdo je schopen takového diletantství. A jak to, že když už k tomu došlo, že se v celém Vatikánu nenašel nikdo, kdo by celou blamáž včas zastavil. Skoro to vypadá tak, že nikoho ani nenapadlo, že by měl proces tvorby náhrobku být pod kontrolou někoho kompetentního – a moc bych za to nedal, že ještě nyní si drtivá většina zodpovědných ve skrytu duše myslí, že se nic vážného nestalo, a že jen někdo hledá hnidy.
A to už není jen diletantství zodpovědného kameníka, to je systémově etablované buranství: znamená to, že celé prostředí, kde se o podobných věcech rozhoduje, bylo ovládnuto osobami natolik nekompetentními, že si své nekompetence ani nejsou vědomy. Osobami, které si zjevně ani nepoloží otázku, který font by byl pro náhrobek papeže vhodný (protože jim zjevně připadá, že je to jedno).
Neboť si nedokážu představit, že by někdo vybral Times New Roman pro tento účel záměrně. Ne že by TNR byl sám o sobě špatný (má své chyby, ale ty se v jednoslovném nápise kapitálkami neprojeví). Ale je to font, který s sebou se svojí více než dvacetiletou všudypřítomností nese tak silné asociace byrokratické šedi a prázdnoty devadesátých a nultých let 20. století – oné záplavy demokratizované amatérské pseudotypografie plné podtržené tučné kurzívy se šesti vykřičníky, kterou světu vnutila sada Microsoft Office – že by jej zkrátka žádný typograf, který by nechtěl přesně tohoto ducha vyvolat, záměrně nepoužil. (Jedním zajímavým příkladem zjevně záměrného užití ikonické tvojice fontů TNR a Arial je grafický styl pražského výstaviště – ačkoliv při pozorném pohledu zjistíte, že jsou použity jemně modernizované verze obou fontů.) TNR v takovémto kontextu nemůže být nic jiného než výsledek nevýběru, absence potřeby vybírat, absence potřeby cokoliv řešit.
Jsou lidé, kteří mají toto na svědomí, titíž lidé, kteří svým vlivem určují i jiné, mnohem zásadnější aspekty katolické liturgie (protože málo platné, náhrobek v kostele je součástí liturgického prostoru a tím i celého symbolického celku liturgie jako takové)?
A je tu ještě jeden aspekt celé záležitosti, který je hoden pozornosti. Jakmile celé mediální haló propuklo, objevily se nejen v komentářích pod příslušnými kritickými příspěvky, ale i jako samostatné články pokusy celou blamáž obhájit jako záměr: jako manifestaci Františkov odkazu pokory a prostoty. Jeden příklad podobného spindoktorování za všechny z magazínu Aleteia:
Papežovo rozhodnutí mít na náhrobku pouze své jméno odráží prostotu prvotní Církve a zaměřuje pozornost na to, co je opravdu důležité: identita v Kristu, a ne světská sláva. Jak si mnozí povšimli, kerning na Františkové náhrobku možná není esteticky dokonalý, ale sdělení, které s sebou nese, nepochybně je. V době posedlé bezchybnou prezentací představuje tento konečný nedokonalý detail tichou připomínku: to, co nás definuje, není to, jak dokonale vyrovnáme písmenka, nýbrž láska, kterou za sebou zanecháme. Tento kerning – resp. jeho absence – je téměř poetický: papež známý svojí pokorou je nyní připomínán náhrobkem, jenž je prostý, nedokonalý, a – ironicky – sjednocující. Neboť i svojí smrtí přiměl František lidi k hovoru. Nejen křesťany. Designéry. Písmomalíře. Internetové diskutéry. Lidi z ulice. Všichni řeší tento malý, ale významný detail.
Lze si představit nejapnější reakci? Představme si, že by kněz přišel celebrovat mši svatou se štólou nedbale přehozenou přes rameno a v kroksech, a někdo by na to regaoval slovy: To je připomínka toho, že to, co nás definuje, není to, jak dokonale jsme ustrojeni, nýbrž láska, kterou za sebou zanecháme. Nebo by si liturgický kytarista s obdobným zdůvodněním odmítl naladit svoji kytaru. Anebo by papež nechal nově nahodit fasádu Apoštolského paláce, ovšem třemi mírně různými náhodně aplikovanými odstíny omítky, takže by byla flekatá – a že prý nesejde na dokonalosti fasády, ale na lásce. Vidíte tu nebetyčnou pitomost?
Pevně doufám, že podobné texty a reakce nejsou opravdu ničím jiným než výronem současné epidemie papamánie – intenzivní potřeby vynášet do nebe cokoliv, co je spojeno s papežem či Vatikánem. Pevně doufám, že papežský náhrobek je výrazem pouhého burnaského diletantství, a nikoliv nové ideologie, podle které je buranské diletantství adekvátním projevem prostoty a pokory, a naopak snaha o i vnějškově co možná nejdokonalejší a nejkrásněší uctívání Boha nejspíše znakem pýchy (nebo neurózy). Pevně doufám, že v Církvi nepřevládne představa, že jsme tím pokornější a svatější, čím více pohrdáme pečlivostí, odborností, řemeslným fortelem či vysokou uměleckou kvalitou – a vůbec řádem. Představa, která buranství hodné majora Terazkyho povyšuje na ctnost.
To není nic proti prostotě samé. Františkův náhrobek mohl být ve své prostotě krásný. Jenže není, a pokud se někdo nechytne za nos a nenechá náhrobní desku předělat, bude hyzdit jeden z nejkrásnějších kostelů na světě desetiletí či staletí.
Žádné komentáře
Vložit komentář