„Principy teorie překladu“ – liturgický text

V minulém příspěvku jsem formuloval tezi, že smyslem překladu je vytvořit v cílovém jazyce text, který bude maximálně ekvivalentní textu v jazyce zdrojovém. Maximální ekvivalencí se přitom míní ekvivalence v co možná největším počtu ohledů, s upřednostněním těch, které jsou z hlediska typu daného textu důležité. Při volbě správné překladatelské strategie pro liturgický text je tudíž klíčové určit, které jsou jeho klíčové vlastnosti právě jakožto liturgického textu, tj. u kterých je nejvíce žádoucí zachovat při překladu ekvivalenci. Pojďme se tedy o to alespoň rámcově pokusit.

Existuje několik důvodů, proč v případě liturgického textu pokládat za mimořádně důležitý jeho přesný význam. Za prvé, liturgický text z povahy věci často vyjadřuje Bohem zjevené obsahy víry: jakýkoliv významový posun by tedy hrozil zatemněním, zkreslením nebo dokonce falšováním těchto obsahů. Jak známo, lex orandi – lex credendi.

Za druhé, liturgie není soukromá modlitba jednotlivce nebo nějaké partikulární skupiny, nýbrž celé Církve. Jednotliví účastníci liturgii v pravém slova smyslu nevytvářejí, ale spíše se připojují k liturgii, kterou slaví Církev jako taková – a to ne jenom Církev bojící, ale též Církev vítězná. „A proto se připojujeme ke zpěvu andělů, spolu s nimi tě chválíme a oslavujeme…“ – to není pouhá metafora či nadsázka, nýbrž vyjádření hluboké a doslovné pravdy (k tomu viz S. Hahn, Hostina Beránkova)! Připojit se k něčí modlitbě ovšem předpokládá přijmout za vlastní smysl, který jeho modlitba má, sdílet jeden a tentýž vyjadřovaný smysl/význam.

Za třetí, jako jediný vážný konkurent pro ekvivalenci významovou se jeví ekvivalence dynamická či funkční: tj. nikoliv ekvivalence přesného významu textu, ale spíše jeho funkce a účinků v daném kulturně-jazykovém kontextu. Funkční ekvivalence vystupuje do popředí typicky např. u idiomatických konstrukcí zdrojového jazyka, zejména takových, které s sebou nesou nějakou performativní funkci (něco se jejich užitím v promluvě „dělá“), která je důležitější, než jejich doslovný význam (ten může být dokonce pro jejich funkci zcela irelevantní). Typicky jde např. o pozdravy: „¡Buenas noches!“ nepřeložíme do češtiny doslovně „Dobré noci!“, nýbrž nahradíme českým funkčním ekvivalentem: „Dobrou noc!“. Podobně anglickou frázi „I am keeping my fingers crossed!“ nepřeložíme obratem „Mám prsty stále překřížené!“, nýbrž „Držím palce!“.

V případě liturgického textu je ovšem mimořádný zřetel na funkční ekvivalenci na úkor ekvivalence významové („formální“) těžko odůvodnitelný. Proč?

Obecně lze říci, že k upřednostnění funkční ekvivalence nad významovou u překladových jednotek (PJ: slov, frází nebo i vyšších celků) legitimně dochází za dvou nutných podmínek:

1. funkce (účinek) formálně ekvivalentní PJ v cílovém kulturně-jazykovém kontextu je významně odlišný od funkce (účinku) PJ ve zdrojovém kulturně-jazykovém kontextu;
2. ve zdrojovém kulturně-jazykovém kontextu je význam dané PJ vnímán jako méně důležitý než její funkce.

Kdyby nebyla splněna podmínka (1), konflikt mezi ekvivalencí formální a funkční by vůbec nevznikl. Kdyby nebyla splněna podmínka (2), nebyl by důvod tento konflikt řešit ve prospěch ekvivalence funkční.

Vidíme, že obě dvě podmínky předpokládají na straně zdrojového jazyka nějaký poměrně jasně ustavený a stabilní kulturně-jazykový kontext, v jehož rámci teprve lze mluvit o nějaké „funkci“ překladových jednotek. Dále, podmínka (2) implikuje, že ve zdrojovém jazykovém kontextu musí být funkce příslušné PJ emancipována od jejího významu: kdyby nebyla, tj. kdyby byla naopak s významem úzce spjatá, na něm závislá, nemohl by být význam ve srovnání s funkcí nedůležitý.

Nyní si uvědomme, že při překladu liturgického textu jsme ve zcela zvláštní situaci. Liturgická latina, která tu je zdrojovým jazykem, není jazykem živým, nemá žádnou normativní komunitu rodilých mluvčích, nevedou se v ní hospodské řeči, nepíše se v ní beletrie, prakticky vůbec se nevyvíjí – zkrátka, neexistuje (již) nic jako originální „latinský způsob vnímání světa“, živý latinský kulturně-jazykový kontext. Liturgická latina je ze své povahy jazykem naučeným, jazykem, jehož primární funkčnost směřuje do cizích jazykových kontextů. U živých jazyků se funkčně-ekvivalentní překládání zakládá na rovnici: Funkce zdroje ve zdrojovém kulturně-jazykovém kontextu = funkce překladu v cílovém kulturně-jazykovém kontextu. Jenže v případě (současné) latiny nám na levé straně této rovnice plnohodnotný, samostatně životný kulturně-jazykový kontext, který by mohl působit emancipaci funkce jazykových prostředků od jejich významu, chybí. To znamená, že funkce latinských jazykových prostředků je nevyhnutelně bytostně odkázána na jejich význam. Je nesmyslné hledat takovou českou formulaci, která působí na Čecha stejně, jako výchozí latinská formulace na latiníka – protože každý latiník je primárně buď Čech, nebo Němec, nebo Ital… Na latiníky zkrátka působí latinské formulace přesně tak, jak jim rozumějí podle jejich významu: a petrifikovaný význam je v zásadě to jediné, co má v mrtvém jazyce normativní funkci. Proto zachycení významu zdrojového latinského textu nikdy nemůže hrát v překladu liturgické latiny druhořadou roli.

K tomu přistupuje fenomén na opačném konci překladového procesu: totiž skutečnost, že (pokud jde o římskou liturgii) latina měla až do 2. vatikánského koncilu monopol na liturgickou funkci. To znamená, že v národních jazycích (až na výjimky) neexistovaly kodifikované prostředky, které by plnily stejné funkce jako liturgická latina. Ani v národních jazycích tedy nemohla existovat žádná diskrepance mezi významem a funkcí, nebylo možné se ptát „jaká česká fráze má stejnou funkci jako tato latinská věta“ – protože české fráze jednoduše doposud liturgické funkce neměly.

K tomu připočtěme fakt, že latina je jazyk mimořádně chudý na idiomatiku, tj. na fráze, jejichž funkce se odpoutala od jejich doslovného významu. To samozřejmě souvisí s její „mrtvostí“ – s tím, že procesy, které idiomatiku vytvářejí a udržují, posledních 1500 let neprobíhaly v latině (a už vůbec ne v liturgické latině), nýbrž v národních jazycích. Idiom (fráze, klišé) je typicky vlastně umrtvená metafora: metafora, která ztratila šťávu tím, že u ní zaniklo vědomí tenze mezi původním (doslovným) významem a významem přeneseným, resp. novou pragmatickou funkcí daného jazykového prostředku, když původní význam přestal být vnímán, přestal být důležitý, takže zůstal pouze idiomaticky fixovaný nový význam či funkce. V latině ovšem metafory nikdy takto „nezemřely“, původní zemitý význam všech obratů je stále přítomen a vynucuje si patřičnou pozornost.

Ukažme si to na příkladu. Slovo „stupeň“ se v češtině dnes obvykle užívá v abstraktním smyslu (ve spojeních jako „stupeň svěcení“, „deset stupňů pod nulou“ atd.) a už si vůbec nejsme vědomi, že šlo původně vlastně o metaforu založenou na doslovném významu „schod“: totiž to, na co se stoupá. V češtině proto klidně můžeme říci např. „dosáhnout stupně (např. kněžství)“, a nijak nás nezaráží, že zde vlastně poněkud podivně kombinujeme metaforu stoupání po schodech s metaforou doteku nataženou rukou. „Dosáhnout stupně“ je zkrátka český idiom, u něhož původní význam zdrojových prvků přestal hrát roli.

V (dobré) latině ovšem nic takového možné není: slovo „gradus“ lze sice používat v abstraktním smyslu, přičemž ovšem jeho doslovný význam není ztracen –  metafora je stále „živá“ a vynucuje si korektní zacházení. V latině tedy jedině „ascendere ad gradum (sacerdotalem)“, doslova „vystoupit na schod (kněžství)“, metaforicky „dosáhnout stupně kněžství“. Latina je chudá na původní slovní zásobu, proto podobné metaforiky využívá hojně. Je to ovšem stále metaforika, pevně zakotvená v původním doslovném významu, nikoliv idiomatika – repertoár frází, jejichž funkce na původní význam dávno zapomněla.

Popsané vlastnosti latinu pochopitelně činí mimořádně vhodnou pro uchovávání přesného významu během času: jelikož latině chybí živá komunita rodilých mluvčích, nemůže v ní docházet k významovým posunům (viz např. v češtině slova „soudruh“ či „přítel“), tvorbě a proměnám idiomatiky, různé jazykové prostředky nemohou přicházet do módy a vycházet z módy atd. Jinými slovy – všechny podstatné funkce latiny se zakládají na jejím významu. V latině je velmi obtížné blábolit či mlžit.

To platí pro latinu obecně, ale pro latinu liturgickou povýtce. Není snad funkce jazyka, které by se užití idiomatiky jako prostředku, tj. odpoutání funkce od doslovného významu, příčilo více než funkci liturgické. Idiom s sebou nese bezmyšlenkovitost, rezignaci na význam slov, automatismus – kdežto při slavení liturgie jsme naopak povoláni, aby „naše mysl byla v souladu s hlasem“ (SC 90). Žádná liturgická formulace není „pouhou frází“, není redukovatelná na svoji funkci, a proto ani při překladu nelze upřednostňovat funkci před významem.

Význam se tedy ukazuje jako ten nejpřednější a neopominutelný aspekt liturgického textu, ten aspekt, u něhož především musí být při překladu dbáno na ekvivalenci. Ekvivalence funkční je samozřejmě také žádoucí – ovšem jak se ukázalo, při dodržení ekvivalence formální by s ní neměl být obzvláštní problém.

Další typické důležité aspekty liturgického textu, které by neměly přijít při překladu zkrátka, již jistě každého napadnou: překlad by měl usilovat o ekvivalenci, pokud jde zejména o kvality liturgického textu jakožto znějícího slova: rytmus, zvuková krása, rafinovaná elegance větné stavby (vzpomeňme na mešní orace) nebo naopak strohá prostota („Dignum et iustum est.“), atd.

A v neposlední řadě, překlad liturgického textu do národního jazyka by se měl pokusit alespoň přiblížit ekvivalenci latinskému zdroji v ohledu, který nemusí být na první pohled dobře patrný. Jak už bylo řečeno, latinský liturgický text ve skutečnosti nefiguruje v rámci latinského kulturně-jazykového kontextu, nýbrž v rámci kontextu národních kultur a jazyků. A z hlediska tohoto kontextu nese latinský text – a to jako takový, bez ohledu na význam – nepřehlédnutelný punc odlišnosti, nadčasovosti, vydělenosti z profánního světa, punc posvátnosti. Není zjevně možné tento aspekt ekvivalentně reprodukovat v jazyku národním, vrostlém do profánního světa a žijícím profánním životem. Je však alespoň možné pokoušet se o cosi jako posvátný registr tohoto jazyka. (Jak jsem již zmínil, v tomto ohledu se český liturgický překlad podle mého názoru rozhodně nemá zač stydět, a byla by obrovská škoda, kdyby nějaká budoucí snaha o jeho vylepšení vylila s vaničkou i dítě.)