pátek 10. listopadu 2017

Mešní orace – úvod

Protože jsem čas od času nucen pořizovat pokud možno obsahově přesný překlad orací pro některé liturgické příležitosti (jako pomůcku pro sledování latinské liturgie), rozhodl jsem se dávat tyto překlady k dispozici zde – včetně latinského originálu a parafrází z Českého misálu pro porovnání, a příležitostně stručných komentářů. Krása a hloubka latinksých orací si zaslouží neupadnout v zapomnění.

Mešní orace jsou obřadné liturgické modlitby adresované Bohu, které pronáší celebrant jménem shromážděného lidu a celé Církve. Kněz pronášející oraci přitom zaujímá tzv. postoj „oranta“ (pozdvižené rozepjaté ruce). Orace tvoří – jakožto jakési pivotní či záchytné body – jakoby celkový rámec mešní liturgie.

Současný mešní řád obsahuje orace tři:

  1. Vstupní modlitba (lat. Collecta), která uzavírá vstupní obřady a zahajuje vlastní liturgii – bohoslužbu slova a bohoslužbu oběti. Od ostatních dvou se odlišuje tzv. „dlouhým zakončením“ – invokací, která zmiňuje všechny tři osoby nejsv. Trojice („Prosíme o to skrze našeho pána Ježíše Krista, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.“)
  2. Modlitba nad dary (lat. Oratio super oblata), otevírající nad připravenými dary bohoslužbu oběti. Má „krátké zakončení“, zmiňující pouze osobu Krista: „Skrze Krista, našeho Pána“.
  3. Závěrečná modlitba (lat. Oratio post communionem), modlitba po přijímání, která uzavírá celou bohoslužbu (následuje už jen požehnání a propuštění lidu, případně před ním „ohlášky“). Má rovněž „krátké zakončení“.

Latinské mešní orace jsou vrcholnou ukázkou liturgické latiny: vyznačují se vybroušenou, vysoce stylizovanou formou, která elegantním a maximálně úsporným způsobem (obvykle v rámci jedné věty) vyjadřuje obsah modlitby. Tím nikdy nejsou žádné banální "zbožné plky", zaměnitelná slovní vata ani vyčpělá klišé, nýbrž pregnantně formulovaná, vypointovaná myšlenka, vztahující se k dané liturgické příležitosti a situaci. Formálně i obsahově jsou mešní orace klenoty zasazené do hlavních bodů mešní liturgie.

Z uvedeného je patrné, že překlad orací do jiného jazyka je záležitostí navýsost obtížnou: dosáhnout uspokojivé ekvivalence ve všech podstatných ohledech (nejen obsahových, ale též formálně-stylistických) je takřka nemožné. Zřejmě proto jsou v českém překladu misálu mešní orace pojednány spíše jako parafráze než jako překlady – při čemž ovšem namnoze utrpěla jak forma, tak obsah.

Žádné komentáře
Vložit komentář