pondělí 19. února 2018

Ztraceno v překladu 2. – Aklamace po pozdvihování

Po větší pauze způsobené mojí zaneprázdněností aktuálními událostmi (mým čtenářům – jsou-li jací – nepochybně známými) se pokusím vrátit k nakousnutým sériím. Dnes se podíváme na první z několika nepochopitelně nezvládnutých míst v českém překladu římského misálu: a to na aklamaci lidu po pozdvihování v rámci ritu svatého přijímání.

Obřad svatého přijímání tvoří poslední část bohoslužby oběti. Tento obřad začíná modlitbou Páně s embolismem („Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože...“), následuje pozdravení pokoje, lámání chleba doprovozené zpěvem Beránku Boží, a poté celebrant pozdvihuje již rozlomenou hostii a říká: „Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“ A na to se k němu všichni připojí slovy, která znějí v českém verzi misálu takto:

Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.

Každý patrně přinejmenším tuší, že se jedná o parafrázi slov setníka, prosícího Ježíše o uzdravení jeho sluhy. V Matoušově verzi (Mt 8,8) pasáž zní (ekumenický překlad):

Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.

Téměř totožná formulace je pak i u Lukáše (Lk 7,6–8). Ponecháme-li stranou synonyma „přišel“/„vstoupil“ a rozdíl daný aplikací biblického textu týkajícího se nemocného setníkova sluhy na duši, vidíme, že liturgický text se od biblického odchyluje ve dvou bodech:

  • setníkovu obratu „nejsem hoden“ odpovídá liturgické „nezasloužím si“;
  • setníkovu obratu „pod mou střechu“ odpovídá liturgické „ke mně“.

Ovšem – pouze v českém překladu! Latinský misál má následující text:

Domine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum, sed tantum dic verbo et sanabitur anima mea.

Tedy česky přesně podle biblického vzoru:

Pane, nejsem hoden, abys vešel pod moji střechu, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.

Možná si řeknete: no a co? V čem je tak velký rozdíl? Vždyť to je prakticky totéž, ne? Není to totéž. Za prvé – je obrovský rozdíl mezi tím, něco si pouze nezasloužit, a něčeho nebýt hoden. Například dar je něco, co si ex definitione nezasluhujeme (to, co si zasluhujeme, je mzda, revanš, odměna apod., ale nikoliv dar). Přesto však daru můžeme být hodni. Něco si zasluhovat znamená mít na to spravedlivý nárok. Být něčeho hoden však ještě neznamená mít na to jakýkoliv nárok: znamená to pouze být v nějakém elementárním smyslu způsobilý k přijetí. Říká-li tedy setník „nejsem hoden“ (οὐκ εἰμὶ ἱκανός, non sum dignus), je to mnohem silnější výpověď, než kdyby řekl pouze „nezasloužím si“ (οὐκ εἰμὶ ἄξιος, οὐκ εἰμὶ δίκαιος; non mereor). Biblická věta setníkova i latinská liturgická věta vyjadřuje naprostou nedostatečnost a nehodnost člověka jako příjemce Boží milosti; český překlad tuto zásadní výpověď ztlumil na banální absenci nároku na milost.

Za druhé: je patrné, že celá tato liturgická promluva je metaforou – přenesením výpovědi setníka do jiného, hlubšího kontextu. Proto také liturgická latina bez obav ponechává původní obrat „pod mou střechu“, čímž se tato metafora konstruuje i formálně. Samozřejmě, že tento obrat v liturgickém kontextu „vlastně znamená“ něco jako „ke mně“. Jenže: copak my vůbec dokážeme pochopit a vyjádřit, jak a kam přesně Kristus přichází v okamžiku svatého přijímání? Neděje se snad v tomto okamžiku cosi, čemu nerozumíme, co je pro nás zahalené temnotou – a co tudíž liturgická latina zcela právem ponechává za závojem metaforického vyjádření, které svojí šťavnatostí a básnickou kvalitou nakonec zamýšlenou skutečnost v její zahalené skrytosti vyjadřuje mnohem lépe, než banalizující, prvoplánové a zdánlivě naprosto srozumitelné „ke mně“?

Mimoto, jde zde i o záležitost principiální. Ani jedna ze změn provedených v českém překladu nevede k tomu, že by výsledek byl v nějakém ohledu více ekvivalentní latinskému originálu. Nejde o případ, kdy bychom za udržení ekvivalence v jednom ohledu platili ztrátou ekvivalence v ohledu jiném (takže by mohl být spor o to, který z těchto ohledů má v daném případě větší váhu). Jedná se, alespoň nakolik jsem schopen nahlédnout, o zcela zjevnou „čistou ztrátu“ ekvivalence: v prvním případě se jednoduše ztrácí (resp. zásadně oslabuje) původní význam, v druhém případě se ztrácí básnická kvalita vyjádření a přesnost citace biblického textu, na němž je aklamace založena.

Co tedy překladatele vedlo k těmto z hlediska věrnosti překladu zjevně neobhajitelným zásahům do textu? Zde mohu pouze spekulovat. Přiznám se, že odstranění metafory „pod mou střechu“ nedokážu pochopit vůbec – nechce se mi věřit, že by se snad překladatelé obávali o srozumitelnost!? Pokud jde o „nezasloužím si“ místo „nejsem hoden“, zde naopak tuším, odkud vítr fouká (není to totiž, jak snad časem uvidíme, jediný podobný případ). Dohaduji se, že překladatelům vadilo, že by buď musely ženy říkat něco jiného než muži („nejsem hodna“ vs. „nejsem hoden“), což by při společné recitaci nepůsobilo dobře, anebo by ženy byly nuceny používat mužské koncovky – ó hrůzo!

Co k tomu říci? Předně a principiálně: ať už pokládáme jedno či druhé za problém či ne, toto vůbec není otázka, kterou má řešit překladatel! Překladatel má usilovat o maximální ekvivalenci překladu vůči originálu. V originálu stojí „dignus“, což je tvar mužského rodu, který je určen k recitaci všem – mužům i ženám. Ať už tedy tento aspekt originálu je či není jeho nedostatkem, úkolem překladatele je, nakolik je to možné, převést jej do cílového jazyka: nikoliv jej odstraňovat! Činí-li překladatel něco jiného, překračuje své kompetence a dopouští se překladatelské svévole. Jinak samozřejmě mám za to, že užití tvarů mužského rodu jako zástupných pro oba rody v případech, kdy speciálního tvaru pro rod ženský z nějakého důvodu nelze či není vhodné užít, je zcela běžné a neproblematické – takto jednoduše mnohé jazyky včetně češtiny fungují. Snaha tuto ohebnost jazyku upřít a podobné jevy vymýtit zavání ideologickým předpojetím.

Ostatně, naši bratři Slováci tu zjevně žádnými feministickými skrupulemi neptrpí a nevidí nejmenší důvod, proč tento liturgický text prostě nepřeložit tak, jak leží a běží:

Pane nie som hoden, aby si vošiel pod moju strechu. Ale povedz iba slovo a moja duša ozdravie.
Kéž bychom si z nich vzali příklad.
Žádné komentáře
Vložit komentář