Současná katedrální liturgie

Shodou okolností jsem měl možnost zúčastnit se třikrát během krátké doby liturgie v katedrále sv. Víta: šlo o slavnost Seslání Ducha svatého spojenou s udílením svátosti biřmování, slavnost Božího Těla, a kněžské svěcení následující neděli. Nedá mi to, abych zde neutrousil několik poznámek k současné podobě liturgie v této „matce českých kostelů“. Předesílám, že pokud jde o faktografii typu kdo je za co zodpovědný, kdo hrál, kdo zpíval atd., jsem úplný mimoň – nevím a nezjišťoval jsem.

Celkem vzato si byly všechny tři liturgie po hudební stránce dosti podobné a pojetím i provedením odpovídaly významu místa i příležitosti, aniž by hudební dramaturgie sklouzávala k samoúčelnému „předvádění se“ hudebníků, jak toho jsme bohužel někdy svědky. Hudba byla skutečně ve službách liturgie. Účinkoval varhaník (tuším, že pan Kšica) a pěvecký sbor, a jejich výkonu nemám po technické a umělecké stránce co vytknout – naopak. Pokud jde o repertoár, jednalo se v zásadě o kombinaci Ebenova ordinaria, kancionálových písní a několika více či méně „profláknutých“ sborových skladeb (z těch profláknutějších např. obligátní Mozartovo Ave verum Corpus, Franckův Panis Angelicus či Saint-Saënse Tollite hostias). Nic oslnivého či překvapivého, ale také nic nevhodného.

Tolik tedy pozitiva; nyní k negativům. Ta jsem shledal čtyři.

Za prvé: Při všech třech příležitostech zaznělo před evangeliem totéž sborové Alleluja (vždy s vloženým odpovídajícím veršem) – přiznám se, že netuším, kdo je jeho autorem. To samozřejmě ještě není nic, co bych někomu vytýkal – naopak, je třeba s povděkem kvitovat, že Alleluja je na svém místě jako zpěv před evangeliem a není, jak je v rozporu s normami bohužel obvyklé, nahrazeno slokou mešní písně či nějakým jiným zpěvem. S čím se však nedokážu smířit, je zavrženíhodný nešvar, který se k nám kdovíodkud (ano, lépe nejmenovat) rozšířil, totiž opakovat Alleluja ještě jednou po evangeliu, během odnášení evangeliáře.

Proč je to zavrženíhodný nešvar?

Toto je stručné a troufám si říci notoricky známé (a ignorované) vysvětlení: Zpěvy při mši svaté se dělí (1) na zpěvy tzv. „procesní“, tj. takové, které nepředstavují hlavní liturgickou akci, ale pouze doprovázejí nějakou akci jinou (typicky liturgický průvod), které jsou svojí délkou a významem podřízeny, a (2) na zpěvy, které jsou samostatným, jedinečným liturgickým úkonem, pozornost je soustředěna na ně, ničemu se nepodřizují a nic nedoprovázejí. Mezi první zmíněné patří např. introit, Agnus Dei či communio, mezi ty druhé např. Gloria, Sanctus, a ano: Alleluja. Alleluja není zpěv k přinášení evangeliáře! (Je to naopak: přinášení evangeliáře může probíhat na pozadí zpěvu Alleluja!) Alleluja je zpěv před evangeliem, zpěv, jímž Církev ohlašuje, vyznačuje a vítá vrchol liturgie Slova, zpěv, který je svojí povahou jedinečný a liturgicky významný. Opakovat Alleluja jako doprovod k odnášení evangeliáře znamená tuto jeho povahu ignorovat a degradovat je na zpěv procesní, na zbožnou výplň volného času. Slavnostní ráz liturgie se tím nepodtrhne, nýbrž rozbije. Mimoto, samotné bezdůvodné opakování je jako takové liturgicky nevhodné (tento princip aplikovala pokoncilní liturgie často až bezhlavě). Napadlo by snad někoho opakovat Sanctus např. jako zpěv k přijímání? Nebo responsoriální žalm po druhém čtení? Nebo zpívat k odchodu liturgického průvodu tentýž zpěv, který se zpíval jako introit?

Co je na celé situaci nejpolitováníhodnější, je, že v tomto bodě arcibiskupský stolec porušuje své vlastní normy: v Rukověti nejen pro varhaníky, vydané v roce 2007 společně Pražskou arcidiecézí a Plzeňskou diecézí a podepsané oběma tehdejšími biskupy, najdeme na str. 15 následující text:

Zvyk zpívat Aleluja i po evangeliu jako procesní zpěv k odnášení evangeliáře vychází z představy, že zpěv Aleluja před Evangeliem je zpěv procesní. Aleluja však tvoří samostatný úkon a má svůj vlastní účel, i když se evangeliář přenáší při jeho zpěvu. Čas potřebný k odnesení evangeliáře je tedy možno využít k rozjímání právě slyšeného slova ve chvíli ticha nebo varhanního preludia (mimo dobu postní).

Tomu tedy říkám jít příkladem v liturgické kázni!

Druhé negativum: Slavnost seslání Ducha svatého je jedna ze dvou příležitostí, kdy je liturgicky povinná sekvence; slavnost Těla a krve Páně je pak jedna ze dvou příležitostí, kdy je použití sekvence možné. Přesto ani v jednom případě sekvence (na svém místě a ve své funkci – nemluvím o parafrázích použitých na jiném místě liturgie) nezazněla.

Proč???

Za třetí: Za brutální vraždu liturgie v její samé podstatě pokládám praxi, kdy jsou jednotlivé liturgické úkony užvaněně popisovány a komentovány ministrantem od ambonu, dříve než jsou vykonány. Ničím jiným tak dokonale nezničíte okamžik, kdy má při velikonoční vigilii v setmělém kostele do tichého očekávání propuknout jásavý zpěv Exultet, jako když ještě předtím nakluše snaživý ministrantík, rozsvítí si na papír a přečte z něj několik nekonečných vět ve smyslu „Nyní zazní starobylý velikonoční chvalozpěv Exultet, který vyjadřuje... blablablabla...blablabla....bla...blablabla........“. Troufám si tvrdit, že ten, kdo nepozná z liturgické akce samotné co se děje a proč, tomu není pomoci. Liturgie jakožto symbolické jednání buď funguje, tj. je na elementární rovině srozumitelná sama sebou, anebo pokud nefunguje, tak už to žádný doprovodný komentář informující nás, co by nám měla sdělovat, kdyby byla fungovala, nezachrání. Tyto (zajisté dobře míněné) komentáře k liturgii jsou čiré zlo – asi jako kdyby někdo polepil Van Goghovy slunečnice papírky se strojopisnými komentáři typu: „Všimněte si rozjásaných barev, zejména této zlatožluté“, „Zde na levé straně vázy vidíte Goghovu signaturu“ – a tak podobně; nebo kdyby někdo přerušoval koncertní interpretaci Bachova Umění fugy při každém nástupu hlasu informacemi typu „A nyní nastoupí téma v inverzi v basové poloze“ atd. Tím nechci přirovnávat mši svatou k umělecké produkci: mše svatá je něco nekonečně závažnějšího, posvátnějšího a křehčího než umělecká produkce – o to horší ovšem je, tímto způsobem ji mrzačit.

Nu, a právě to se „povedlo“ při třetí ze zmíněných příležitostí, při kněžském svěcení. Opravdu je tak strašně nutné sdělit věřícím ovečkám předem, že nyní se budeme modlit litanie, a že je to proto, abychom svěcencům vyprosili na přímluvu svatých hojné Boží milosti? Opravdu by ty ovečky bez této informace netušily, která bije? Opravdu je třeba vysvětlovat, že když svěcenci padnou před oltářem na tvář, že je to na znamení úplného odevzdání? Je snad nebezpečí, že by si někdo myslel, že pro ně liturgie už byla příliš dlouhá a tak se rozhodli na chvilku si schrupnout? Máte nás za idioty?

Konečně za čtvrté: Ve všech třech případech zaznělo na konci mešního kánonu sborově zpracované, vyumělkované (několikanásobné) „amen“ (opět netuším, kým zkomponované). Rozumím myšlence, že je žádoucí tento okamžik liturgie, kdy se uzavírá její centrální část, totiž bohoslužba oběti, a přechází se k ritu svatého přijímání, nějak zdůraznit; přesto mi však zvolený způsob přijde přehnaný a nevhodný. Toto „amen“ je totiž odpověď lidu, jíž vyjadřuje, že celá eucharistická oběť, kterou celebrant právě in persona Christi přinesl Bohu, i všechny pronesené prosebné, děkovné i oslavné modlitby – to vše se dělo i jeho jménem („...má i vaše oběť...“). Lid by tudíž měl odpovědět sám za sebe – a ne jeho jménem zase někdo jiný, totiž pěvecký sbor. Navíc, z této snahy maximálně se na onom „velkém Amen“ hudebně vyřádit na mne dýchá poněkud křečovitá snaha co nejvíce úlohu lidu nafouknout: když už lid nemůže recitovat mešní kánon, tak ať si aspoň co nejvíce užije to „Amen“! Paradoxně se ovšem právě tato (nesmyslná) snaha obrací vniveč, je-li ono „Amen“ zhudebněno natolik komplikovaně, že musí být provedeno profesionálně pěveckým sborem. Několikanásobným, z hlediska významu bezúčelným opakováním navíc dochází k inflaci významu: z pregnantního dotvrzení proběhlé liturgické akce se stává bezobsažný, bez omezení opakovatelný popěvek.

Tak asi takto v současnosti vypadá vzorová liturgie pro českou provincii. Není to katastrofa, ale ani žádná velká sláva.