Ztraceno v překladu – 3. Úkon kajícnosti

Jde mi zde o první způsob úkonu kajícnosti – o tradiční confiteor (byť v pokoncilním mešním řádu upravené):

Latinsky	Liturgický překlad	Doslovný překlad
Confiteor Deo omnipotenti, et vobis fratres, quia peccavi nimis cogitatione, verbo, opere et omissione: mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa. Ideo precor beatam Mariam semper Virginem, omnes Angelos et Sanctos, et vos, fratres, orare pro me ad Dominum Deum nostrum.	Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat. Je to má vina, má veliká vina. Proto prosím matku Boží Pannu Marii, všechny anděly a svaté, i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali.	Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám, bratři že jsem velmi zhřešil myšlením, slovem, skutkem i opomenutím. Je to má vina, má vina má veliká vina. Proto prosím blahoslavenou Marii vždy Pannu, všechny anděly a svaté, i vás, bratři, (po)modlete se za mě k Pánu našemu Bohu.

Jak patrno, autoři liturgického překladu opět neodolali potřebě latinský text „opravovat“ a „vylepšovat“. Jaké typy „vylepšení“ zde nalezneme?

Za prvé, některé změny jsou motivovány patrně jen snahou o (domnělou?) rétorickou krásu českého textu: jinak si např. neumím vysvětlit jinak neopodstatněný překlad latinského „omissione“ celou samostatou větou: „a nekonám, co mám konat“.

Stejný motiv stojí patrně za obměnou titulatury Panny Marie: namísto „blahoslavené Marii vždy Panny“ se hovoří o „Matce Boží panně Marii“ – ačkoliv zde se už vkládá podezření na jistou záměrnou agendu: nelze si totiž nevšimnout, že z českého liturgického jazyka zcela zmizel Mariin titul „vždy Panna“ – zkrátka se v češtině vůbec oficiálně nepoužívá (navzdory tomu, že v latině je titul „semper Virgo“ zcela běžný). Měl snad někdo problém s dogmatem o Mariině trvalém panenství?

Tím se dostáváme ke zjevnému (a očekávanému) ideologickému zásahu, jímž je obligátní „zinkluzivnění“ jazyka. Ano: v českém překladu se konečně někdo odhodlal napravit dvoutisíciletou křivdu a odstranil neúnosně maskulinní a diskriminační jazyk, který se arogantně obracel pouze k „bratrům“. Kdyby to neudělali čeští překladatelé, určitě by to musela nařídit Evropská Unie!

Bylo by to celé spíš jenom směšné (podobně jako se vkládají do úst „sestry“ dokonce sv. Pavlovi v Písmu svatém), kdyby v tomto případě nedošlo ještě k něčemu mnohem horšímu. Ve snaze vyhnout se dilematu mezi použitím mužské koncovky příčestí („zhřešil“) a tím, nechat půlku kostela recitovat „zhřešil“ a půlku „zhřešila“ (já vím, mluvit o „půlce“ vzhledem k pokoncilní feminizaci lidu Božího navštěvujícího bohoslužby je poněkud nadnesené) překladatelé sáhli k tragickému řešení: převedli výpověď z minulého času do přítomného. Proč je to takový problém?

Porovnejte dobře vyznění obou verzí. Zatímco v originále se vyznáváme z minulých hříchů, z toho co bylo, ale od čeho se tady a teď odvracíme, chceme se od toho osvobodit a už s tím nemít nic společného, v ideologicky „vylepšené“ české verzi hovoříme rezignovaně v jakémsi bezčasém, fatálním prézentu, o něčem, co se děje typicky, a tedy se dít bude i nadále – jako bychom říkali: „tak to prostě chodí, tak se s tím, Pane Bože, smiř“. Zcela chybí vztah k přítomnému okamžiku a vyjádření nějakého jedinečného, přítomného úkonu vůle. Zatímco opakování recitace originální verze na začátku každé mše svaté invokuje opakované povstávání z marasmu hříchu, upevňující návyk vždy znovu a znovu se k hříchu obrátit zády, opakovaná recitace prézentní verze nám vtlouká do hlavy zobecnění: často hřešíme a tak to je a bude.

Toto laxní, rezignované vyznění české verze ještě umocňuje způsob překladu závěrečné prosby. Porovnejte obrat „...abyste se za mě u Boha přimlouvali“ a „(po)modlete se za mě...“. Ani jedna verze nijak neznásilňuje latinský originál; v kontextu předcházejícího gnómického prézentu však ono vyhraněně nedokonavé, iterativní „abyste se přimlouvali“ působí rovněž „gnómicky“: tj. odtažitě od přítomného okamžiku, jako jakási všeobecná prosba (když všeobecně pořád hřešíme, tak také prosíme o všeobecné přimlouvání – a bude to v cajku). A přitom to, co je původně míněno, je prosba o okamžitou modlitbu! „Bratři, zhřešil jsem, lituji toho, pomodlete se teď za mě, aby mi Bůh teď odpustil a uschopnil mě tak ke účasti na liturgii!“ Původně (v „Tridentské“ mši) bylo confiteor dvojí: nejprve se vyznával celebrant přisluhujícím (a jejich jménem lidu), následně přisluhující (i jménem lidu) celebrantovi – přičemž ovšem vždy ihned následovala modlitba adresáta, o niž byl právě požádán, za toho, kdo se mu vyznal. V současné úpravě pronáší tuto modlitbu pouze celebrant jménem všech („Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože...“), ale v českém překladu již vůbec není patrné, že jde právě o to „přimlouvání“, o které jsme se právě všichni navzájem poprosili.

Zkrátka, v českém překladu se bohužel z modlitby, která má být konkrétním a osobním úkonem odmítnutí hříchu tady a teď (ano: jde o úkon kajícnosti, tj. rozchodu s hříchem!), stal téměř pravý opak: jakási povšechná, a tedy i odosobněná proklamace trvalého spojení s hříchem. Všechny ostatní problémy (včetně těch nezmíněných, jako je např. svévolné škrtnutí jednoho ze tří bití v prsa) jsou proti tomuto průšvihu prkotiny.