Není kaple jako kaple

Je zajímavé porovnat plány (v jednom případě již v pokročilém stadiu realizace) dvou komunit bosých karmelitek na stavbu nového kláštera, a zejména klášterní kaple.

Karmel sv. Josefa, původně sídlící v Praze na Hradčanském náměstí, se před několika lety rozhodl přestěhovat do ruiny zemědělské usedlosti v Drastech, kterou sestry karmelitky za pomoci dobrovolníků proměňují v nový klášter. A nový klášter plánují i bosé karmelitky z Pleasant Mount v Pennsylvánii.

Oběma projektům pochopitelně dominuje klášterní kaple. Ovšem – není kaple jako kaple!

DRASTY

PLEASANT MOUNT

Sestrám v Drastech velmi fandím. Z trosek zachránily zbytky barokních budov, smetiště proměňují v lesopark a klášterní zahradu, vnášejí Boha tam, kde léta vládl komunistický zmar. Díky za to. Ale když jsem na vlastní oči uviděl rozestavěný kostel, přišlo mi to neskutečně líto. Architektonické vizualizace vypadají vždy lépe než betonová realita, ale i z těch vyšperkovaných obrázků čiší chlad, sterilita, křečovitá snaha o originalitu – ach, jak tuctová! Místo chrámové lodi manéž či aréna, oltář utopený jako v ponorce (představuji si, jak o velikonoční noci kněz – po čtyřech schodech – snese paškál dolů k oltáři a pak ho zdvíhá přes to zábradlí a zpívá: „Světlo Kristovo!“)... Z představy, že bych já měl strávit zbytek života v klauzuře v Drastech a až na výjimky už nemohl vkročit do jiného kostela, by na mě šla deprese.

Kdežto Pleasant Mount! Vidíte tu pokoru architekta, který jako by ustupoval zcela do pozadí a jediným jeho cílem je, nechat hovořit archetypální tvary samy za sebe? Pilíř, oblouk, architráv, klenba – základní tvarosloví evropské architektury vyrůstající ze samotné fyzikální podstaty stavitelství je zde použito, zdálo by se, zcela neoriginálně, přitom však nejde o bezduchou napodobeninu raného baroku. Je to spíš naopak: protože raný barok organicky vyrůstá z práce se zmíněnými archetypálními prvky, bude ho nutně každá ušlechtilá architektura postavená na stejných principech připomínat. Když napíšete dobrou fugu, vyrůstající z principů syntézy harmonického a polyfonního cítění, bude nevyhnutelně připomínat Bacha – ačkoliv nebude plagiátem.

A to je důvod, proč bych se v kostele v Pleasant Mount cítil jako doma, ale v Drastech jako na jiné planetě. Kostel v Pleasant Mount pracuje tradičním způsobem s tradičními prvky, a proto vytváří prostor, který působí jako důvěrně známý, uklidňující a ujišťující, že tady jsi správně. Věci vypadají jako to, čím jsou: pilíře fungují jako pilíře – totiž něco nesou, klenba jako klenba – přenáší tíhu na pilíře, a tak dále. Kdežto ze železobetonu vymodelujete skoro cokoliv: křivky pro křivky, kruchtu, kterou nic nepodpírá, protože není třeba, strop libovolného tvaru, a nepropadne se... Moderní železobetonové kostely jsou ztělesněním svévole, nespoutané práce s hmotou, která se neřídí její vnitřní logikou, nýbrž záměrně ji ignoruje. Tyto stavby na nás křičí: Protože můžu! Chci mít prohnutou věž, tak taková bude! Beton snese všechno.

Kostel v Pleasant Mount naproti tomu vyjadřuje respekt a pokoru vůči řádu věcí, je ztělesněním řádu. Ale zároveň také svobodu: svobodu od posedlosti originalitou, svobodu postavit ve 21. kostel, který není „moderní“, svobodu od ducha doby. Když nad tím tak přemýšlím – tato kombinace je vlastně esencí křesťanského konceptu mnišství: svoboda skrze řád.

Někdo by řekl: není to škoda, takto se vzdávat originality? Vždyď i barok byl kdysi originální a nový, před ním renesance a před ním gotika – snad neoriginálnější ze všech slohů. Každá doba přišla s něčím novým, tak proč bychom nemohli i my? Zapšklý tradicionalisto!

Na to bych řekl toto: originální, působivé evropské slohy vyrůstaly z organické práce s hmotou – byly to způsoby, jak si hmotu podmanit, ovšem skrze respektování jejích vlastních zákonů. V okamžiku, kdy idiom daného slohu dospěl do fáze, že se jeho tvarosloví změnilo v pouhý ornament, klišé či rozmar odtržený od logiky zákonů hmoty, z nichž vyrůstal, ocitl se daný sloh v krizi: pozdní gotika, rokoko jako vyprázdnění baroka... Trochu jiným typem úpadku slohové architektury pak je naopak přechod od organické práce se zákony hmoty k práci čistě mechanické, sterilní, která už se nezmůže na nic než kopie – řád přestává být tvůčím a stane se rigidním. Jako empír, jako mnohé podoby romantického historismu. Je to, obrazně řečeno, okamžik, kdy dokážete sestrojit počítač (či obecně abstraktní předpis), který píše fugy (či maluje „gotické“ obrazy atd.) podle daných pravidel za vás, bez vašeho tvůrčího zásahu. Začíná to být nuda, ovšem ty fugy (obrazy) nejsou sice ničím výjimečné, ale jako fugy (obrazy) jsou vlastně docela dobré!

Moderní umění je vzpourou proti těmto dvěma typům úpadku – odtržení tvůrčího idiomu slohu od zdrojů, z nichž vyrostl, a rigidní fixace na tyto zdroje – ; ovšem vzpourou, která neguje obojí, a tím neguje samotný tvůrčí princip slohové architektury, kde se originalita uplatňuje vždy v kontextu určitých zákonů, s nimiž se tvůrčím způsobem pracuje, ale které se nepopírají. Moderní umění nezná zákonů, kontextu, idiomatiky. A proto je jeho třeskutá originalita tak šedivá a tuctová: po sto letech boření zákonů nemá už vůči čemu vystoupit. Pokud je možné cokoliv, nic nepřekvapuje, nic nezaujme. Chcete kostel jako probodnuté srdce, kostel jako hobití noru, kostel jako panelák, kostel jako cokoliv? Máte ho mít, vedle je zase dům jako taneční pár, knihovna jako chobotnice, hotel jako polárkový dort... Koho to ještě zajímá?

Zároveň ovšem tato bořitelská tuctovost rozbíjí svět kolem nás. Zastánci moderní architektury často tvrdí, že není rozdíl mezi skrumáží tradičních slohů, která definuje původní podobu evropských měst, a umísťováním moderních staveb do tradičního kontextu (přečtěte si ten odkaz!). Není to pravda – rozdíl je nebetyčný. Tradiční slohy vychází z řádu, afirmují řád (každý svým způsobem), respektují – a proto řád vytvářejí. Slohové skrumáže historických center nepůsobí mile a útulně proto, že jsme na ně zvyklí, jak se nám snaží namluvit moderní architekti, kteří by se do tohoto organismu rádi vlomili svými kreacemi („však si taky zvyknete!“), nýbrž právě pro tuto hluboce zakořeněnou ideu řádu, z níž všechny čerpají a vtělují ji do našeho životního prostoru, ideu, která moderní architektuře nejen chybí, nýbrž kterou programově neguje. A proto moderní architektura nevytváří řád, nevytváří organicky členěný prostor, v němž by se člověk mohl cítit doma, naopak životní prostor rozbíjí a ničí.

Z okna se koukám na Pankráckou pláň. Chce nám někdo namluvit, že takto utvářený prostor je stejně dobrý, stejně přiměřený lidskému životu jako tradiční síť ulic, plácků a náměstí, která definovala pojem města po staletí a tisíciletí před námi? Že si máme prostě zvyknout, protože už přece „nežijeme ve středověku“?

Bylo by hezké, kdyby moderní architektura byla schopná originality v onom původním slova smyslu, originality jako práce s pravidly. Ale ona není. Její „originalita“ je originalitou zcela jiného druhu, originalitou, která se měří počtem pravidel a tabu, která byla překročena. Proto ve srovnání s tradičním uměním nemá co nabídnout – resp. možná něco nabízí, ovšem nikoliv to, co nabízelo tradiční umění.

Nemáme zkrátka (až na výjimy) moderní tvůrčí architekturu v tom smyslu, v němž taková architektura existovala v předchozích staletích. A proto, chceme-li vytvářet organický životní prostor – tj. něco, čehož ztělesněním má být klášter, a zejména klauzurní klášter –, nemáme lepší možnost, než se vrátit ke starým principům alespoň netvůrčím způsobem. Když už neumíme tvořit, pojďme alespoň neničit! Neničit prostor, v němž žijeme, stavbami, jejichž podstatou je negace, popření, svévole.

Návrh klášterní kaple v Pleasant Mount je ztělesněním tohoto náhledu. Nejde, jak jsem přesvědčen, o žádný historismus ve stylu 19. století, snažící se replikovat historický idiom jakožto petrifikované paradigma. Z té kaple na mě nedýchá puristická snaha „vypadat barokně“ (tak jako jsou např. Mockerovy stvaby pomalu „gotičtější než gotika“). Ne: architekt zkrátka tradičním způsobem použil tradiční prvky a principy – a výsledkem je hřejivý tradiční kostel, který si na nic nehraje, nesnaží se jenom nějak vypadat, nehromadí „barokní pičičandy“ ale zkrátka je tím, čím je, v detailech i v celku. Je to stavba, která se snaží, velmi zdrženlivě a střízlivě, navázat na určitou tradici, s vědomím, že ji třebas zatím neumí tvůrčím a riginálním způsobem rozvinout, a tak se o to ani nesnaží: ale není to pouhá kopie nějakého vzoru.

Nerad bych, aby to vyznělo, že kapli v Drastech zcela zatracuji. Ne – jsem si vědom toho, že by to mohlo být mnohem horší. Drastská kaple není ryzím příkladem moderní negace, tak jako mnohé kostely v předchozím odkaze. V této stavbě (a v celém projektu kláštera) jako by se svářily dva protikladné principy: tradiční princip organického řádu a moderní princip jeho negace. V klášterní kvadratuře se ten druhý uplatňuje jen náznaky (zejména brutální hranatá okna, tolik typická pro současné stavby, která jako by byla ze zdi vyříznuta bez ohledu na řád působení statických sil), na kapli mnohem více. Celá stavba tak nepůsobí celistvým, organickým dojmem, kdy by umělecká originalita vyrůstala z řádu, na němž je stavba postavena (vzpomeňte na Santiniho!), nýbrž originální prvky s tímto organickým řádem bojují, prosazují se na jeho úkor.

A právě proto je nejsilnější emoce, kterou ve mě tato stavba vzbuzuje, lítost: lítost nad tím, jak to mohlo být krásné a patřičné, kdyby se organický řád prosadil zcela, kdyby autoři projektu odolali pokušení k exhibici a prostě postavili klášter jako klášter a kostel jako kostel. Kdyby se odhodlali – tak, jako se odhodlává řeholník – ke svobodě skrze řád, namísto svobody na úkor řádu.

Velmi by mě zajímalo, jak se kaple sestrám líbí. Jsou z ní nadšené, je to přesně to, co chtěly – a nebo spíš samy sebe přesvědčily, že by se jim to líbit mělo, protože to navrhli odborníci a takhle má vypadat moderní architektura?

Ale ptát se jich nebudu... Konec konců, když na to přijde, já se můžu z Pankráce přestěhovat.