Peter Kwasniewski lamentuje nad zrušeným projektem nové kaple univerzitní kaple Ježíše Krista Krále slavné Františkánské univerzity ve Steubenville v Ohiu. (O „kapli“ se jedná z formálního, církevněprávního hlediska, s velikostí to nemá nic společného). Takhle by to bývalo bylo mohlo vypadat, ale bohužel nebude:
Současná, již nevyhovující, kaple vypadá takto:
(Najdi deset rozdílů.) Návrh nové kaple vzešel z dotazníkového šetření mezi studenty, které ukázalo, že drtivá většina studentů by si přála novou kapli v tradičním stylu.
Její projekt, připravovaný od roku 2016, ovšem v roce 2019 pokoutním způsobem smetl se stolu nový prezident, br. Dave Pivonka.
Namísto toho započne v roce 2024 „renovace a rozšíření“ původní kaple, nějak takto:
Co k tomu říci? Nevím. Jsou věci, které buď vidíte sami hned, anebo žádná slova nepomohou. To, co vidím já, je, že zatímco zavržený projekt nové kaple je – přesně jako nová kaple karmelitek z Pleasant Mount – ztělesněním dvoutisícileté tradice katolické sakrální architektury, současná kaple i její renovovaná podoba jsou – přesně jako nová kaple karmelitek z Drast – ztělesněním ideje sakrální architektury moderní, jejíž bezradná revolta vůči tradici skončí vždycky stejně: masa „originálně“ tvarovaného, bezduchého železobetonu.
Nemáte pocit, že steubenvillskou kapli a kapli v Drastech kreslil tentýž architekt? Tatáž záliba v samoúčelných křivkách, tentýž odpor proti souměrnosti, pravému úhlu, řádu; tatáž estetika brutálních betonových hmot... A tentýž typ úliteb architektonické tradici v podobě izolovaných prvků (jako oblouky oken či štít portálu), které již netvoří se zbytkem stavby organický celek, alepouze umocňují dojem postmoderní svévole, která zkombinuje cokoliv jakkoliv, protože prostě může.
Někdy si říkám: když má někdo odpor k tradiční architektuře Církve, k tradiční liturgické hudbě Církve, k tradiční liturgii vůbec, a vlastně i k tradiční teologii; když má pocit, že vlastně úplně všechno na Církvi je potřeba dělat jinak, než jak se to vždy dělalo – co ho pak vlastně k Církvi poutá?
Někdo vám bude tvrdit, že miluje jistou dívku. Akorát by podle něj měla zhubnout, odbarvit si vlasy, změnit účes, začít se jinak oblékat, začít se líčit, najít si lepší přátele a lepší koníčky; také by bylo dobré, kdyby se zbavila svých četných nepříjemných vlastností, které mu lezou na nervy, přestala zaneřáďovat byt svým nemožným vkusem, přestala vařit tu hroznou českou kuchyni, začala běhat, přestala hrát na housle, začala hrát šachy, a pokud možno se odstřihla od svých nesnesitelných rodičů a otravných bratrů.
Nebyla by na místě otázka: koho to vlastně miluješ? Tuto dívku, anebo jakousi osobu, kterou jsi si vysnil, ale která jí v ničem nepodobá? A co takhle nechat tuto živoucí dívku z masa a kostí pro někoho, kdo ji bude milovat takovou, jaká je?
Studenti chtěli kostel takový, jako se kostely v Církvi vždycky stavěly. Mají totiž rádi Církev takovou, jaká je, či jaká vždycky byla, než ji kdosi začal předělávat ke svému obrazu. Tentokrát zřejmě prohráli – ale sensus fidelium, který projevili, přesto vzbuzuje naději, že doba, kdy se Církev rutinně podrobovala drastickým plastickým operacím na přání „milujících“ revolucionářů, se pomalu chýlí ke konci.
Žádné komentáře
Vložit komentář